Vyhledat
  • Lapači snow

Hlavou (dolů) v oblacích

Aktualizace: 20. říj 2019

24. – 27. 1. 2019


Když se ti kamarádka přestěhuje do Helleinu, rakouské dědiny na úpatí Alp a za barákem má hřiště plné dvoutisícovek, bylo jasné, že za ní brzy vyrazíme. 6 - ti hodinová cesta nám, s představou v prašanu zabořených nohou, pěkně utíká a večer už do sebe lejem pivka u Verči v apartmánu.

V pátek vyrážíme do oblasti Tennengebirge, kde nás má provést Verčin kamarád. Romana, nabíráme ráno u obchoďáku a za 40 minut už nandáváme lyže. Z údolí, kterým procházíme vidíme tyčící se velikány a tiše Verče závidíme, jaký tady má podmínky. Roman volí jako první kopec Bleikogel (2411 m. n. m.). Krásné počasí, které nás přivítalo dole, se velmi rychle mění a když šlapeme do kopce, hustě sněží a fouká. Když se do toho v sedle pod vrcholem přidá i mlha, balíme pásy a opatrně sjíždíme dolů. Po pár výškových metrech se viditelnost lepší, takže zrychlujeme a krájíme delší oblouky. Dole už po mlze není ani památky, ale pořád vydatně sněží.

Jelikož jsme výstup utnuly pod vrcholem a jsme pořád namlsaní si něco sjet vyrážíme po červené turistické trase jménem Salzuburger Almenweg na další (bezejmenný) kopec. Než vylezeme na horu, na svazích díky hustému sněžení přibývá několik cm nového sněhu. Výrazný, široký, více než 40° žleb pod námi nám otvírá svou náruč a každý si užívá jeho objetí. Tak tenhle sjezd byl fakt za odměnu. Díky Romane! Za dnešek máme v nohách přes 1 300 m, a přiblblé úsměvy na tvářích všech zúčastněných napovídají, že první seznámení s touhle oblastí vyšlo parádně.

Jelikož předpověď na druhý den je mizerná a Roman nás dnes provázet nemůže, říkáme si, že než se ztratit někde v mlze (což se stejně stalo), vydáme se radši na Krippenstein, vozit si prdel lanovkou. Všichni dáváme přednost poctivému skialpu a rčení, že co si vyjdeš (vylezeš), to si sjedeš. 1 až 2x do roka, je ale výlet do střediska a ježdění vedle sjezdovky vítanou možností, jak se hlavně na začátku sezóny rozjezdit. Ono je celkem rozdíl, jestli za den dáš lajny dvě nebo deset. Navíc je Krippenstein jenom hodinu od Hellainu, takže není co řešit.

Předpověď vyšla a počasí fakt stojí za vyližprdel! Nasazenou kapuci a šátek přes držku tak všichni mají snad i v kabince a místním bufáči. No nic, za ty prachy to musíme vydržet. Dáváme asi 5-6 jízd víceméně podobnou trasou. Až v dolní částí se dá mluvit o lyžování, protože ve vrchní nejde vidět na krok a fouká jak prase. Ohlašujeme předposlední jízdu (poslední zásadně neříkáme a tato story jen potvrzuje proč) a vydáváme se dolů. V cca půlce celého sjezdu projíždíme takovým lesíkem a já následuju Honzu, který zajíždí trochu víc doleva než ostatní. Ten se mi však ztrácí a to, že se pochvíli vrátil zpět do prava, už nevím a slepě následuju nějakou stopu vedoucí přímo dolů. Samozřejmě vůbec netuším, jaká katastrofa mě za pár desítek metrů čeká. Terén je tak vlnitý a různorodý, že není jasné jestli stopa pokračuje nebo ne. Skoro bych dal ruku do ohně, že jsem neviděl její konec, což by mě upozonilo, že jsem v piči. Svah je čím dal strmější a začíná přecházet do takového nenápadného žlebíku, což kvituji s povděkem a užívám si parádní sjezd. Když už je to fakt ostrý a přecházím do skákaného oblouku, ujíždí mi pod nohama sníh. No sníh…, spíš taková vata, která kdoví jak drží na skále, která jak zjišťuju, je přímo pode mnou. Padám na záda a hlavou dolů nekontrolovatelně jedu žlebem. Podle rychlosti je mi jasné, že je to stále strmější a dojde mi, že jsem najel na skály tyčící se nad dolní stanicí. Ty skály, které jsou ukončeny útesem a pak už následuje jen desítky metrů dlouhý pád do údolí. Už jen čekám, kdy přestanu cítit pod zády kontakt se zemí a začnu se točit ve volném pádu. V poslední chvíli mě nějak instinktivně napadne roztáhnout nohy. Né že bych chtěl ještě naposled zažít nějaké sexuální dobrodružství, nebo se naučit split, ale prostě mi to přijde jako dobrý nápad.

To, co následuje, nevymyslíš a já se lyží zasekávám za poslední stromček před útesem a za jednu nohu zůstávám vyset ve svahu hlavou dolů. Můj tep jde sice na chvíli z 220 na 180 a já nemůžu uvěřit, že jsem měl takovou kliku a na poslední chvíli se zasekl. Když se ale podívám dolů, vyskočí zpátky na 220. Nemá smysl spekulovat jestli pode mnou zeje 50 metrů nebo 100, ale je mi jasné, že tenhle pád bych v kolenou neodpružil. Hlavou se mi honí spousta myšlenek a pocitů, od hysterie, přes lítost, až po údiv, že jsem se takhle nereálně zastavil. Navíc když si uvědomím, že před týdnem my vyply při sjezdu nové lyže, takže jsem si ještě přenastavoval DINko. To původní, by mě určitě neuneslo a lyže by při nárazu do stromku vypla. No můj anděl strážný musí být asi fakt dobrej cápek. Když jsem se po pár minutách vyplakal a uvědomil si, že tady mi nikdo nepomůže a musím se z toho vykousat sám, začla nekonečná anabáze self rescue akce. I když jsem se zachytil pořád jsem neměl vyhráno, jelikož jsem se musel z pozice vismo hlavou dolů přemístit a v tak 60-65° svahu vylézt cca 30 metrů zpátky, kde byl už svah mírnější.

Slovy asi nepopíšu co následovalo, ale na lezení po skále, na které se sníh drží jen jako našlehaná smetana a jeden chybný krok bude mít fatální následky, nikdy nezapomenu. Jen dodám, že za cepín bych dal klidně i půl bitcoinu a takovým free solem s jednou lyží na báglu a druhou zasekávajíc do propadajícího se sněhu, by se neztrapnil snad ani sám velký Uli. Za snad 40 minut jsem v dobrým, sedím na prdeli a třesu se střídavě dobíhajícím strachem a následnou radostí, že jsem to přežil.

Pusa od Páji a večerní pivo nikdy v životě nechutnaly líp.

Asi za týden jsem četl, že v podobném místě vrtule zachraňovala 2 lidi a jednoho, který neměl takové štěstí, po pádu transportovala do nemocnice. I am really lucky bastard.

V neděli po předchozím zážitku dáváme úplnou pohodu a počasí nám neskutečně přeje. Výšlap na Regenspitze (1 675 m. n. m.) a následný sjezd, je jeden z nejlepších lyžařských zážitků v mém životě. Radost a vděk za to, že tady pořád můžu být a fungovat jen umocňuje i tak skvělý sjezd. Vychutnávám každý vjem, raduju se z tak obyčejných věcí jako jsou slunce a sníh a užívám si každý oblouk. Kdyby tak šel tenhle pocit vděku a přítomnosti přenést do každého ‚všedního‘ dne, kdy člověk stojí nasranej v nějáké zácpě… To bychom snad do těch hor ani nemuseli jezdit. Ale takhle 😊

Verče dík za pár úžasných dní a věříme, že se uvidíme i příští zimu.


Autor: Fakáč

11 zobrazení
  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon
  • White Vimeo Icon